Přípravy

25. prosince 2016 v 21:25 | ASIM |  SVATBA
Hlásím se zpět po delší (dobře tak hodně dlouhé) době, ale doufám, že zaměstnaní lidé mě pochopí.

Ahoj všichni, vítejte u článku do rubriky Svatba. Jelikož je prosinec, doba po Vánocích, rozhodla jsem se, že napíšu, jak jsme pokročili s přípravami na svatbu.
Jak všichni víte, v dubnu 2017 se budeme s přítelem brát a tak je pro mě v současnou chvíli svatba tématem číslo 1.
Od posledního článku jsme rapidně pokročili. Takže co už máme? No začněme třeba místem... Máme zarezervováno místo svatby, obřadu i pohoštění, datum, čas i jídlo. Dalším krokem byla rezervace na matrice, kam jsem volala v září a kde mi řekli, že jsem moc natěšená nevěsta, a abych dala vědět v lednu (což je za chvíli, jupí), další položku, kterou můžeme odškrtnout jsou šaty. Ty jsem byla vybírat spolu se svou svědkyní a skoromamkou, takže i tohle máme. Dále máme prstýnky a veškeré dekorace.
Dalším bodem, který musíme dořešit jsou květiny a sadkosti, které se budou ten den podávat. Takže teď běhám z květinářství do květinářství a řeším styl, vazbu a hlavně cenu a mezitím, aby toho nebylo málo máme trable, kde nechat upéct dort a zákusky a cukroví a podobné věci (takže pokud má někdo nějaký tip na dobré cukrárny v Ostravě a okolí, sem s nimi) + vše je mírně ztíženo faktem, že veškeré tyto sladkosti musíme mít také v bezlepkové verzi.

To by bylo tak v kostce všechno, pokud Vás ještě něco napadá, co bychom měli v rámci svatby pořešit, tak napište, každá rada vítána.
Díky za Vaši přízeň a přeji Vám všem krásný nový rok 2017 a aby byl přinejmenším tak úspěšný, jako rok, který právě končí.

Mějte se krásně a dejte mi vědět, že jste tu byli hvězdičkou nebo komentářem..
Díky, ASIM.
 

Jak to všechno začalo?

12. srpna 2016 v 16:40 | ASIM

Ahoj, vítám Vás u nového tématu, které pro mě bude aktuální až do dubna 2017.

Tématem číslo 1. je SVATBA....


Bloguju, protože

26. července 2016 v 19:14 | ASIM |  Témata týdne
Ahoj všichni,
ano vím, ale kdybych zase měla psát, že se omlouvám, že jsem tu dlouho nic nenapsala, asi by se to už hooodně opakovalo.
No takže tohle s dovolením přeskočím :-).

Když jsem dnes po práci přišla domů (totálně vyšťavená, unavená a spocená) a zjistila, že mě čeká dělání večeře a skládání prádla, uvědomila jsem si, že mi psaní vlastně hrozně chybí. Už hrozně dlouho jsem nic nenapsala, kromě pár výzev a rozhodnutí o snížení nebo zvýšení dávek v práci... :D Což nepovažuji za posun v mé "blogerské kariéře" (i když žádná není...) Potom, co jsem udělala večeři, poskládala prádlo, utřela nádobí a uklidila klec mé andulce, jsem si konečně sedla a začala.

Takže bloguju, protože mě to baví, protože je to má chvilka na tok mých, někdy bláznivých, myšlenek. Bloguju, protože si pak připadám důležitá (ne, že bych byla nějaký narcis, nebo jiný druh jarní květiny, ale víte, co myslím, prostě když si to někdo přečte a nechá tu komentář - a nemyslím ty komenty typu HELLO! a další spamy, ale skutečné komentáře skutečných lidí, kterým se má tvorba líbí).
Bloguju, protože mi to trochu nostalgicky připomíná časy, kdy jsem začala, s nervozitou a třepajícíma rukama jsem ťukala do klávesnice a doufala, že vyplodím něco smysluplného. připomíná mi to těžkou fázi mého života, kdy jsem psaním utíkala ze světa reality do svého vymyšleného světa, což mi připomíná, že jsem na vážkách, zda další díl Moci mocí vůbec vydat, protože mám pocit, že to nikdo nečte, což mě mrzí, protože to je (podle mě) vrchol mého umu, takže pokud ode mě čekáte více, marně, zřejmě v sobě víc umu už nemám... jsem vysosaná. Mí klienti mě sosají dnes a denně!!

Chápu, že tenhle příspěvek v moři dalších nebyl asi dostatečně kvalitní na to, abyste zde zanechali hvězdičku (chtěla jsem napsa lajk - zblblá z facebooku) nebo komentář, ale věřte, že každý jediný komentář si čtu a nevěříte, jakou radost mi dělají.

Děkuji všem za přízeň a zase brzy..... pá
 


Spokojený život

31. května 2016 v 21:44 | ASIM
Milí čitálisti,

jsem zde po delší době, abych se s Vámi podělila o spoustu věcí, které mě za posledních pár měsíců potkaly.
Už je to pěkně dlouho, co jsem tady napsala poslední článek a dnešní příspěvek nebude zrovna zárukou kvalitního čtiva, ale existuje v současné chvíli pár věcí, které Vám prostě musím říct.

A světe div se, souvisí to s tématem týdne, kterým je Spokojený život, který teď vedu!
Po velmi dlouhé době trápení a smiřování se s faktem, že jedna z nejbližších osob tu již není, teď prožívám nejšťastnější období v životě.

Tohle období začalo v březnu, kdy jsme s přítelem jeli do Prahy na prodloužený víkend. Výlet to byl náročný, protože námi vybraný hotel stál za ..... a kvalita vyspání se ani zdaleka nerovnala té, na níž jsem zvyklá, na druhou stranu jsem již dlouho nezažila více uvolněný víkend. Nejen, že se mi podařilo něco, o co jsem se snažila poslední 2 roky, ale byla jsem na nejdokonalejším představení. Muzikál v Goja music Hall Fantom Opery byl nádherný, dokonalý, skvělý, povedený, boží a spousta dalších ekvivalentů skvělosti. Víkend ale utekl jako voda a my se s přítelem vrátili zpět do reality, která se ale záhy měla změnit.

Jednoho dne, když jsem se vracela z práce domů jsem ve schránce našla výzvu k vyzvednutí zásilky, a jelikož jsem čekala vyjádření z pohovoru, který jsem absolvovala, nelenila jsem a otočila směr mé chůze k poště. Tam jsem si vyzvedla krásnou obálku s modrým pruhem, v níž stálo, že na místo, na něž jsem dělala pracovní pohovor jsem přijatá od 01.05.2016. Nedovedete si představit míru mé radosti a nadšení, když jsem si to (ještě na poště) přečetla. Ihned jsem volala příteli, který byl z té zprávy také nadšený. Jednak kvůli toho, že jsem ve staré práci byla psychicky na dně, ale také proto, že celkové pracovní podmínky nové práce se nedají srovnávat s těmi v předešlé práci.

Tak jsem se tedy připravovala na novou práci a to tak důkladně, že jsem si udělala výron a podezření na únavovou zlomeninu nohy. PECKA, takže 2 týdny na nemocenské (ano, výplata stála opravdu za moc......). Každopádně, nemocenská mi skončila, noha se uzdravila a já jela s "macechou" na nákupy do PRIMARKU, do Vídně. Tam jsem (mám pocit) vykoupila půl obchodu, nechala půl výplaty ale totálně nadšená odjížděla domů.

Ale jelikož se tohle všechno stalo v dubnu, nemůže se to vyrovnat tomu, co mě čekalo v můj narozeninový den. Můj přítel mě požádal o ruku. Po 7 letech vztahu jsem se konečně dočkala, roztřepaným hlasem jsem řekla: "ANO" a tak teď plánuji svatbu s člověkem, který je moje všechno.

Pomalu ale jistě se dostávám k současnosti. Od 1.5. jsem tedy v nové práci, vše se učím, je to těžké, náročné a složité, ale jsem šťastná a spokojená.

A tohle je můj spokojený život!!!
Nedokážu si představit lepší.

ASIM :-)

Buckinghamský palác

15. února 2016 v 21:41 | ASIM |  Královské paláce
Buckinghamský palác

St. Paul´s Cathedral

13. února 2016 v 17:41 | ASIM |  Kostely a katedrály

St. Paul´s cathedral

Úvod seriálu

13. února 2016 v 17:17 | ASIM |  Po stopách Londýnských památek
Drazí čitálisti.

DOMOV

8. února 2016 v 16:24 | ASIM |  Témata týdne
Mí milí čitálisté...

Uplynul nějaký čas a odteklo již hodně vody, když jsem si řekla, že mi psaní vlastně hrozně chybí. I když nevím, jestli můj blog někdo čte, možná se tady jen mihnete a já o vás ani nevím. Najděte prosím ve svém nabitém programu půl vteřinky a klikněte na hvězdičku pod článkem nebo napište komentář, co se vám tu líbí, co se vám nelíbí nebo co byste přidali..

Každopádně, tématem tohoto týdne, který pro mě začal nepříliš slibně (kvůli přeinstalaci PC jsem přišla o heslo k blogu, jistě si uvědomujete jaká hrůza to je a jak jsem vyšilovala....) je DOMOV.

Domov pro mě od mého narození představovali mí rodiče. Domov bylo a stále je místo, kde mě obklopují lidé, kteří mě milují, kterým se mohu svěřit, kteří při mě stojí v dobrém i zlém. Domov je útočištěm před okolním zlým světem. Domov je pro mě místo, kde si na nic nemusím hrát, nemusím nic předstírat, ničeho se bát. Je to místo, kam se vždy ráda vracím.

Domov pro mě celý život byl byt 2,5 + 1 v Ostravě, kde jsem vyrůstala s mými rodiči a starším bratrem. Náš malinký byt byl i přes svých 68 metrů čtverečných tím největším místem na světě... Ale ne svým rozměrem, ale svou důležitostí. Domov nám dělaly maličkosti, kterých nebylo nikdy málo. Moje maminka si potrpěla na takové ty.... serepetičky, lapače prachu apod., které měla vystavené na poličkách nebo ve skříňkách, nepředstavujte si ale byt plný zbytečností, bylo jich tam dost, ale ne tolik, aby svou přítomností narušovaly chod domácnosti nebo snad naznačovaly nevkus obyvatele bytu.
Dodnes vzpomínám na den, kdy jsem se domů těšila nejvíce. Byl to pátek a mí rodiče se s bratrem vraceli z týdenního pobytu v Německu. Nemyslete si, nebyla to dovolená, šlo o pohřeb mého dědečka, který tam žil. Ve svém věku jsem nebya schopná se s touto ztrátou smířit a jít na pohřeb pro mě byl konec světa. Domluvili jsme se tedy, že já na ten týden zůstanu u babičky a naši s bratrem pojedou. To jsem ale ještě netušila, co na mě ten týden čeká....
Moje babička je dáma vskutku svérázná a důležitá (sama pro sebe)... Chodit ze školy ten týden pro mě znamenalo jít do.... peklo není úplně správný výraz, protože ať je babička jakákoli, najíst mi dala, ale... cesta ze školy pro mě ten týden byla zkrátka velmi náročná. Ten týden jsem byla vystavena několika zkouškám své vnučkovské vychovanosti a dodnes si myslím, že jsem obstála. Každopádně nic nepředčí ten moment, kdy babičce zazvonil telefon, že naši vjíždí do Ostravy. Nic, NIC by mě neudrželo být u ní byť o minutu déle.
Vyběhla jsem do chodby, hodila na sebe mikinu a obula boty a rozutíkala se k domovu (bylo to vskutku jen pár metrů). Babička si uvědomila, že musí našim zavolat, aby jeli rovnou domů a nestavovali se pro mě k ní, protože tou dobou, kdy spolu dohovořili, já stála před domem a třepajícíma rukama svírala rukávy mikiny.
Až ten okamžik přišel. Naše červené auto se objevilo za zatáčkou a já měla slzy v očích. Taťka, protože věděl, co jsem prožívala (přece jen, s babičkou vyrostl), vystoupil z auta jako první a běžel ke mě na okraj silnice, aby mě silně objal. Následovala jej moje milovaná maminka a po ní taky brácha. Jo já vím, je to scéna jako kdybychom se rok neviděli, ale v mém věku to takový malý rok byl. Poté, co jsem pomohla vynést zavazadla do bytu, jsme se posadili do našeho malého obýváčku a naši mi dali pár malých dárků, které mi přivezli. Všichni jsme byli přes radost ze shledání velmi zarmouceni, protože jsme věděli, že důvod našeho krátkodlouhého odloučení byl odchod dědečka. Dodnes si vzpomínám na okamžik, kdy jsem objala své rodiče. Věděla jsem, že nikdy nebude nic lepšího.

Po této zkušenosti pro mě byl domov ještě důležitějším místem. O pár let později, kdy se naše cesty s některými čley rodiny rozdělily, ať už chtěně nebo neštěstím, jsem se mého domova musela vzdát, i mé odstěhování a bydlení s přítelem jsem nevnímala tak intenzivně, jako když se na konci loňského roku stěhoval můj tatínek s přítelkyní do nového bytu. Znamenalo to navždy opustit TEN DOMOV, ten, který pro nás maminka vytvářela dlouhých 20 let mého života, ten domov, kde jsem dělala první krůčky, ten domov, kde jsem řekla svá první slova a kde jsem se vzpamatovávala ze svých pubertálních katastrof.
Navždy jsem tomuto domovu řekla sbohem a ač to bylo nesmírně těžké, žene mě dopředu to, že domov vlastně mám, ne ten, který pro mě vytvářeli mí rodiče, ale ten, který vytvářím já s přítelem pro nás a do budoucna pro naše děti.

Buďme rádi za to, že máme domov, dnes víc, než kdy jindy kvůli svým klientům vím, že ne vždy je to běžností.


ASIM

Naposledy

29. listopadu 2015 v 20:07 | ASIM |  Témata týdne
NAPOSLEDY

Nikdy

5. července 2015 v 21:58 | ASIM |  Témata týdne

Další články


Kam dál