Stáří

10. února 2014 v 22:32 | ASIM |  Témata týdne
Stáří....
Stáří považuji za věk moudrosti a vědění. Jelikož studuju to, co studuju, musela jsem absolvovat praxi v domově pro seniory. Nejprve jsem se trochu obávala, protože jsem do té doby pracovala vždy jen s dětmi, ale vzala jsem to jako výzvu a nové dobrodružství. Zakousla jsem se do toho a nakonec jsem byla nadšená. Chvílemi jsem se bála o stařečky, kteří nehybně leželi na své posteli a koukali do stropu, poněvadž vypadali, jako když čekají, až je navštíví ta stará známá s kosou.
Za dva týdny, které jsem v domově pro seniory prožila jsem stihla roznést poštu, hledat zakutálenou padesátikorunu, rozmlouvat o Bohu a o duši, ale také vypisovat dokumenty potřebné k pohřbu klienta, což bylo velice depresivní a smutné.
Ale já, jako "sociální pracovnice" jsem se v podstatě nehla z kanceláře (kromě roznášky pošty). Jsou to jiní, které obdivuji, a to ti, kteří se starají o čistotu těchto klientů, o jejich hygienu, jídlo a volný čas. Prošla jsem si spoustu volnočasových aktivit, které jsou vhodné pro seniory a některé mě opravdu velmi zaujaly. Například trénink paměti, cvičení (ano slyšíte dobře, i senioři mohou cvičit, ačkoli jde o jednoduché cviky vsedě), dělali jsme společně koláže z fotek z dětství a dospívání.
Po těchto zkušenostech jsem z praxe odcházela bohažší o vědomosti a zážitky s lidmi, kteří toho zažili již hodně, kteří dali vše, co mohli, aby jejich děti a vnoučata měly lepší život, než oni. Jediné, co chtěli ode mně, byl kousek času, chvíle, která by jim sdělila, že jsou stále s námi, že jsou stále chtění.

ASIM
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 11. února 2014 v 9:10 | Reagovat

Tak to máš štěstí, že tam byli ti, co se chovají jako normální lidé (s těmi se dá někdy - když se najde společné téma - vážně dobře povídat, a nebo když jsou z okolí, tak poslouchat, jak to tam chodilo před padesáti lety) a nemají potřebu být nerudní, hnusní, protivní, zlí a tak dále a nepochybuju, že ve spoustě ústavech takoví hodně ztrpčují život ostatním i personálu. Ale problém je, že ti, co jsou takoví, takoví byli většinou už v mládí. Ona osobnost člověka se asi jen tak nezmění, pokud psychicky neonemocní.

2 ASIM ASIM | 11. února 2014 v 10:37 | Reagovat

Máš naprostou pravdu. Já měla opravdu štěstí, že s "mými staroušky" se dalo dobře mluvit a neměla jsem s nimi takovou práci. Moje spolužačka už takové štěstí neměla...

3 Vendy Vendy | Web | 15. února 2014 v 17:12 | Reagovat

Neocenitelná zkušenost. Poznáš lidi, kteří už si na nic nehrají, nepotřebují předstírat, ani si dokazovat nadřazenost. A taky jsi měla opravdu štěstí na lidi vstřícné, někteří staří jsou jako balzám, jiní protivní. Ale ti protivní staří jsou takoví,protože byli protivní i mladí. Aneb, vůl zůstane volem, jen je místo mladého starý vůl. Jak psala Ann Taylor, lidi se v podstatě moc nezmění, mění se jen slupka, nikoliv charakter.

4 ASIM ASIM | 15. února 2014 v 17:15 | Reagovat

To máš pravdu..  :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama