Únor 2016

Buckinghamský palác

15. února 2016 v 21:41 | ASIM |  Královské paláce
Buckinghamský palác

St. Paul´s Cathedral

13. února 2016 v 17:41 | ASIM |  Kostely a katedrály

St. Paul´s cathedral

Úvod seriálu

13. února 2016 v 17:17 | ASIM |  Po stopách Londýnských památek
Drazí čitálisti.

DOMOV

8. února 2016 v 16:24 | ASIM |  Témata týdne
Mí milí čitálisté...

Uplynul nějaký čas a odteklo již hodně vody, když jsem si řekla, že mi psaní vlastně hrozně chybí. I když nevím, jestli můj blog někdo čte, možná se tady jen mihnete a já o vás ani nevím. Najděte prosím ve svém nabitém programu půl vteřinky a klikněte na hvězdičku pod článkem nebo napište komentář, co se vám tu líbí, co se vám nelíbí nebo co byste přidali..

Každopádně, tématem tohoto týdne, který pro mě začal nepříliš slibně (kvůli přeinstalaci PC jsem přišla o heslo k blogu, jistě si uvědomujete jaká hrůza to je a jak jsem vyšilovala....) je DOMOV.

Domov pro mě od mého narození představovali mí rodiče. Domov bylo a stále je místo, kde mě obklopují lidé, kteří mě milují, kterým se mohu svěřit, kteří při mě stojí v dobrém i zlém. Domov je útočištěm před okolním zlým světem. Domov je pro mě místo, kde si na nic nemusím hrát, nemusím nic předstírat, ničeho se bát. Je to místo, kam se vždy ráda vracím.

Domov pro mě celý život byl byt 2,5 + 1 v Ostravě, kde jsem vyrůstala s mými rodiči a starším bratrem. Náš malinký byt byl i přes svých 68 metrů čtverečných tím největším místem na světě... Ale ne svým rozměrem, ale svou důležitostí. Domov nám dělaly maličkosti, kterých nebylo nikdy málo. Moje maminka si potrpěla na takové ty.... serepetičky, lapače prachu apod., které měla vystavené na poličkách nebo ve skříňkách, nepředstavujte si ale byt plný zbytečností, bylo jich tam dost, ale ne tolik, aby svou přítomností narušovaly chod domácnosti nebo snad naznačovaly nevkus obyvatele bytu.
Dodnes vzpomínám na den, kdy jsem se domů těšila nejvíce. Byl to pátek a mí rodiče se s bratrem vraceli z týdenního pobytu v Německu. Nemyslete si, nebyla to dovolená, šlo o pohřeb mého dědečka, který tam žil. Ve svém věku jsem nebya schopná se s touto ztrátou smířit a jít na pohřeb pro mě byl konec světa. Domluvili jsme se tedy, že já na ten týden zůstanu u babičky a naši s bratrem pojedou. To jsem ale ještě netušila, co na mě ten týden čeká....
Moje babička je dáma vskutku svérázná a důležitá (sama pro sebe)... Chodit ze školy ten týden pro mě znamenalo jít do.... peklo není úplně správný výraz, protože ať je babička jakákoli, najíst mi dala, ale... cesta ze školy pro mě ten týden byla zkrátka velmi náročná. Ten týden jsem byla vystavena několika zkouškám své vnučkovské vychovanosti a dodnes si myslím, že jsem obstála. Každopádně nic nepředčí ten moment, kdy babičce zazvonil telefon, že naši vjíždí do Ostravy. Nic, NIC by mě neudrželo být u ní byť o minutu déle.
Vyběhla jsem do chodby, hodila na sebe mikinu a obula boty a rozutíkala se k domovu (bylo to vskutku jen pár metrů). Babička si uvědomila, že musí našim zavolat, aby jeli rovnou domů a nestavovali se pro mě k ní, protože tou dobou, kdy spolu dohovořili, já stála před domem a třepajícíma rukama svírala rukávy mikiny.
Až ten okamžik přišel. Naše červené auto se objevilo za zatáčkou a já měla slzy v očích. Taťka, protože věděl, co jsem prožívala (přece jen, s babičkou vyrostl), vystoupil z auta jako první a běžel ke mě na okraj silnice, aby mě silně objal. Následovala jej moje milovaná maminka a po ní taky brácha. Jo já vím, je to scéna jako kdybychom se rok neviděli, ale v mém věku to takový malý rok byl. Poté, co jsem pomohla vynést zavazadla do bytu, jsme se posadili do našeho malého obýváčku a naši mi dali pár malých dárků, které mi přivezli. Všichni jsme byli přes radost ze shledání velmi zarmouceni, protože jsme věděli, že důvod našeho krátkodlouhého odloučení byl odchod dědečka. Dodnes si vzpomínám na okamžik, kdy jsem objala své rodiče. Věděla jsem, že nikdy nebude nic lepšího.

Po této zkušenosti pro mě byl domov ještě důležitějším místem. O pár let později, kdy se naše cesty s některými čley rodiny rozdělily, ať už chtěně nebo neštěstím, jsem se mého domova musela vzdát, i mé odstěhování a bydlení s přítelem jsem nevnímala tak intenzivně, jako když se na konci loňského roku stěhoval můj tatínek s přítelkyní do nového bytu. Znamenalo to navždy opustit TEN DOMOV, ten, který pro nás maminka vytvářela dlouhých 20 let mého života, ten domov, kde jsem dělala první krůčky, ten domov, kde jsem řekla svá první slova a kde jsem se vzpamatovávala ze svých pubertálních katastrof.
Navždy jsem tomuto domovu řekla sbohem a ač to bylo nesmírně těžké, žene mě dopředu to, že domov vlastně mám, ne ten, který pro mě vytvářeli mí rodiče, ale ten, který vytvářím já s přítelem pro nás a do budoucna pro naše děti.

Buďme rádi za to, že máme domov, dnes víc, než kdy jindy kvůli svým klientům vím, že ne vždy je to běžností.


ASIM